Dnes je Nedeľa 23.01.2022 , meniny má Miloš 

VELKOSŤ PÍSMA A A A

SILVÁN, Ján (1493-1573) : Piesne. 1564

In Z KLENOTNICE STARŠIEHO SLOVENSKÉHO PÍSOMNÍCTVA 2./ Ed. Bratislava: Tatran , 1985.


 

Přišel jsem na tento svět

(Písnička tato zpívá se na tuto notu i na jinou tolikéž.

Složená léta 1564 od J. S.)

Přišel jsem na tento svět

z božského zřízení,

v kterémž jest mnohá práce,

přetežká soužení.

Pomohl mi Pán Bůh k živnosti,

pribejvalo mi statku,

k tomu peněz dosti.

Nemyslil jsem já na to,

že bude proměna,

neustavičná v světě

jest každá hodina.

Štěsti se vrtí sem i tam,

aniž jest ustavičné,

leč rozkáže Bůh sám.

Vídával jsem na světě

mnohé pracovati

do dalekých krajin, chtíc

odtud živnost bráti

sám pro sebe, pro své dítky -

potratili svá hrdla,

přitom i své statky.

Protož zde v tomto světě

žádný tím nepajchaj,

přibajváliť kdy statku,

proměny vždy čekaj,

neb Pán Buoh své nejmilejší

častokrát je zde tresce,

rozličně pokouší.

Jáť jsem se tak domajšlel,

vše z mé práce

a že z toho živnost mám,

an jest vše jináče.

Pán Buoh každému z milosti

uděluje daruov svých

k rozličné živnosti.

Buď ty pilen vždy, jakž chceš,

po světě i pracuj,

hledaj velikých ziskův,

chudinku vždy šacuj,

budeť proměna, než ty zvíš -

nebude po tvé vuoli,

v rychlosti vše stratíš.

Budeť vždy ubývati

peněz, všeho statku,

netrefíš v žádnou živnost

i se vší svú čeládkou.

Uložil Buoh všemu cíle,

by se hříšník sužoval

vždycky, každé chvíle.

Poklady tvé složené

puojdouť již na ruozno,

v které jsi velmi doufal,

trefí se na prázdno.

Přestanou tvoji šperkové,

v kterých jsi se vynášel,

žena i dítky tvé.

Duom tvůj, nad jiné domy

jenž by vystavený,

budeť v kratičké chvíli

velmi ponížený.

Pán Buoh moc svú ukazuje -

kdož Boha svého nectí,

všeckno své stracuje.

K tomu co jest težšího:

kdo jest měl prvé dost,

z rozkoše býti v nouzi

mímo svou navyklost.

Mnozí tě nerádi vidí,

tvoji vlastní přátelé

za tebe se stydí.

Ale najvíc lituji,

že jest čas zmařený,

který se nenavrátí,

ten dar muoj stracený,

kterýž mi byl sám Pán Buoh dal,

abych k budoucí slávě

sobě v něm pracoval.

Neb všecko, co jest v světě,

všeho jest proměna...

Nebýváť velmi vesel,

kdož se rozpomíná

na minulé dobré věci,

kteréž jest již potratil,

hřešíc ve dne v noci.

Což pak ta pyšná sláva,

v kterés' se nadýmal,

den ode dne vždy hojně,

rozkošně hodoval!

Byl jsi v světě všem divadlo -

po malé chvíli, než zvíš,

budeš všem strašidlo.

Protož, lidé rozkošní,

bohatí a pyšní,

nechutnajte zde sobě

tento život časný.

Svět oklamá zde každého,

by pak mel i všecek svět -

i taho chudého.

Muoj milý, věčný Bože,

jenž jsi stálý v božství,

odpustiž mi mé hříchy,

jenž jich příliš množství.

Pomoz 1i k bytu věčnému,

daj mi zde živu býti

k chvále jménu tvému.

Děkuji tobě, tvořče.

Otče můj nebeský,

že jsem se již sám poznal,

jsouc hríšník veliký,

z milositi tvé, vnuknutím tvým,

že jsi muoj věčný Pán Buoh,

z pravé víry již vím.

Ó, lidé milí, všickni,

což vás v světě koli.

buďmž již všiokni živi

Pánu Bohu k vůli!

Děkujmež jeho milosti,

Bohu Otci i Synu,

v sláve na výsosti.

Spomoziž mi z hoře mého

(Tato písnička od Jana Sylvana před XXX. lety již vydána.

Zpívá se, jakž notováno.)

Spomoziž mi z hoře mého,

mocný, milý Bože!

Spomoziž z něho vyjíti,

nedaj zahynouti!

Vysvoboď z moci ďábelské,

jíž dosáh v zahradě rajské.

Nevinnost mou, dar najdražší,

ten jsem již potratil

v rodičích mých pro težký hřích,

kterýž Adam zplodil.

Nesrozuměl, když ve cti byl,

sobě i všem zle způsobil.

Jsem vždy smutný, na každý čas

neupokojený.

Jsa v velikém soužení,

žádám potěšení.

Nic chudšího nemůž býti,

nebť nemám co víc stratiti.

Odtud hříšný, nepoddaný

Bohu svému jsem byl,

světu, ďáblu, tělu svému

slepě k vuoli činil.

Nespomínajž mých všech zlostí,

večný Bože na výsosti.

Daj, ať z počtu jsem tvých veřných,

věčný, milý Bože,

ať jsem sproštěn všech žalostí,

pomoz mi k milosti.

Nadějeť k jinému nemám,

než že ty mi spomůžeš sám.

Ty znáš chvíli neb který čas,

jak se tobě líbí,

navštěviti, potěšiti,

žalosti sprostiti.

Vždycky čekám, v tebeť ufám,

až potešení tvé seznám.

Jsemť roztržen na vše strany,

nevím, co činiti.

Přikaž větruom pokušení,

ať jsú utišeni.

Rač mi víry přispořiti,

bez níž nemohu snic býti.

Poroučímť se milosti tvé,

spravuojž, ty cesty mé.

Rač mi býti vždy přítomen,

ať nejsem přemožen,

byť víc neřekl nepřítel muoj:

"Žeť jsem já vítěz a pán tvůj!"

V tomto boji kdož ostojí,

kohož ty se vzdálíš?

Kdo zahanben, neb přemožen,

nad kým ruku držíš?

Na nebi, na zemi není,

než v tobě samém spasení.

Ty jsi cesta, život, pravda,

tomu já tak věřím.

Ač rozcestí mnohé sem-tam,

však já na ně nedbám.

Ó, ať v světle tvém vždy chodím

a v temnostech nezabloudím!

Na tom světě mé bydlení

ať mi k zlému není.

Počet dnův mých, kteréž znáš sám,

pomoz, ať nezmrhám.

Ačkoli jest jich na mále,

daj, ať strávím k tvé cti, chvále.

Částka dnuov mých v zlém předešlá,

v marnotratných časích,

nic jiného nepřinesla

než strach za každý hřích,

věčné bídy zatracení,

žádám tvého vyproštění.

Milosrdný, dobrotivý

Spasiteli hříšných,

daj, ať jsem jeden z kajících,

tebe milujících,

čině z hříchův již pokání.

Ó, dajž v dobrém setrvání!

Pomsty věčné, jíž zlým chováš,

té mne rač zprostiti.

Jak sám ráčíš, v mém životě,

zde na tomto světě,

rač trestati, milosť dáti,

hříchův víc nespomínati.

Do skončení, rozloučení

mého v tomto světě

rač mi dáti předce státi

v kajícím životě,

míti tvé ospravedlnění

a potom s tebou bydlení.

Amen.

Z hlubokosti volám k tobě

(písnička tato zpívá se na tu notu, jako o krále Ludvíka porážce, jakž tuto poznamenáno.

A jest složená léta 1536. v mých velikých těžkostech a protivenstvích.)

Z hlubokosti volám k tobě,

všemohúcí, věčný Bože,

rač lku pomoci mé pospěšiti,

nedej nepřáteluom svítěziti!

Pohlediž na mne z výsosti,

že nepřátel mých jest množství,

kteříž těžkosti mé vždy čekají,

ve dne v noci lsti mi ukládají.

Muži lstiví bez mé viny

soužili mne na vše strany,

ale ty, Pane, sám, obránce muoj,

pomsti, retuj, ať cítím prospěch tvuoj.

Ať by nepřátelé moji

z toho radosti nebrali

a řkouc: "Kde jest Buoh, jeho obránce?"

pravíc, žes' mě opustil do konce.

Najhorší věc: vymyšleně

pravíce všechno zlé na mne.

Běda tomu, kdož padnev jich ruce,

ukrutnejší nedvěda a lvice!

Znám to, že jsem človek hříšný,

Bože, tvuoj slouha nehodný,

jenž znáš mou nevinnost, mé myšlení,

an před tebou nic skrytého není!

Z pouhé zlosti, bez lítosti

hledí mé škody, lehkosti.

Ukrutnost jich kdož muož vypraviti,

jakž muož šelma najlitější býti!

Kopajíť mi jámu tmavou

a kladouc nástrahu hltavou,

ať bych mohl vždy od nich skažen býti,

chtíc mě v svá osídla ulapiti.

Ó, jedovatí hadové,

ó, najlitější vrahové,

řeči vaše - šípy velmi škodné,

usta vaše jedu, zlosti plné!

Vaše svědomí proklaté,

ač u vás to jest za svaté:

nevinného člověka zkaziti,

mocí světa lstive osočiti!

Žádné víry, náboženství,

v tech lidech nevery množství...

V oustech svých med a v srdcích jed nosí,

zuby svými huoř nežli had kouší.

Mardocheus, muž výborný,

v židovstvu velmi nábožný,

měl oběšen býti s nevinnými -

oběšen jest Aman s nevěrnými.

Tak vy, zradní falešníci,

jenž stavíte šibenici,

budete na ní sami zvěšeni!

Pán Buoh dá včas svým vysvobození.

Zrušíť švábský punt Kristus Pán,

který spuntoval ďábel sám.

Nebude již nadlouze trvati,

Páu Buoh jej až s kořenem vyvrátí.

A ty, Jezabel ukrutná,

kteráž srdce truchlá, smutná

na každý den bez viny morduješ,

lstivě soudíš a je kamenuješ,

musíš za to pomstu vzíti.

Budouť psi krev tvou střebati,

nepochová země těla tvého,

neb morduješ lidi Boha živého.

I ten Jidáš Škariotský

čekáť k sobě zrádce všecky,

kteříž nevinné zde prodávají,

pijí, jedí, za to rozkoš mají.

Toto vaše hodování

svatý Ján viděl v zjevení,

že jste žrali těla mučedlníkuov

a krev pili božích služebníkuov.

Pomoz, Kriste, Synu boží,

jenž jsi v božství Otci rovný,

šelmu hříchův mocně přemáhati,

daj do konce ve všem dobrém státi.

V protivenství, v pokušení,

rač dáti své posilnění.

Daj svatě živu býti zde v světě

a potom s tebou v věčném životě.

Amen.

Marnost na všem znám a vidím

(Písnička tato zpívá se na tuto notu,

jakž zespod notováno, jest trubačská,

aneb jako I proč nechceš na to dbáti.)

Marnost na všem znám a vidím,

nechť pak, nač chci, v světě hledím.

Žádost těla, žádost očí -

marnost v světě všecky věci.

I ti dnové neustaviční,

časové se vždycky mění.

Přejasná noc i s hvězdami

beře časem své změnění.

Slunéčko krásné, rozkošné,

povětří velmi povlovné

kolikrát se za den změní!

Nic stálého v světě není.

Jakážkoli v světě radost,

však jest při ní také žalost.

Štěstí, zdraví, rozkoš, zboží

sem-tam v světě vždycky běží.

Takť jest člověk neustavičný,

řídko kdy zdráv, vždy nemocný.

Dnové jeho jakžto vody

běží předce bez závady.

Bílé tělo, černé oči,

hladké ruce, rusé vlasy,

i všecka ozdoba těla

jakoby nikdá nebyla.

Ani síla ani moudrost,

chytré umění, udatnost,

nic v světě dlouho netrvá.

Po jasném dni mračnost bývá.

Neb cožkoli počátek má,

žádná věc není trvalá.

Nic v světě věčného není,

beře všecko své skončení.

Lodička plyne po moři,

had se plazí po kamení,

ptáčkové letí v povětří...

Kdo jich cestu po nich spatří?

Tak cestu mládence v světě

kdo spatří, kterak on roste?

Věk jeho velmi kratičký,

neustavičnost mívá vždycky.

Jakžto kvítíčko najkražší,

tak sú všickni dnové naši.

Kteréž jakž ráno vykvětne,

do večera zase sprchne.

Nebo travička zelená

i každá jiná bylina,

kterouž větříček provívá,

do večera seno bývá.

Čas minulý se nevrátí,

též kdo své panenství stratí,

duše z těla vystoupená,

i slova propověděná.

0d našeho narození

náš se věk každý den mění.

Někomu rozum přibajvá,

jinému věkem ubajvá.

Všech věcí smrt nasýcení,

života činí skrácení.

Zbaví člověka radosti,

psoty, bídy, vší žalosti.

Protož každý obtížený

čekaj konce - dlouhoť není.

A ty, jenž se v zboží těšíš,

než se naděješ, vše stratíš.

Nechť má člověk, co chce koli

v tomto světě po své vuoli,

nechť jest libá věc, rozkošná,

budeť v tom tudíž proměna.

Není v světě nic celého,

ze všech stran dokonalého

V čem se v světě najvíc kocháš,

při konci zármutek poznáš.

Nesmírnou prací dosáhneš

umění, statku, neb co chceš.

Však se při konci vše změní,

žádost těla, utěšení.

Nechť jest, jak chce, urozený,

mocný v světě, vyvýšený,

musíť míti nedostatky.

Čas jest všemu v světě krátký.

Plný svět jest nedostatku,

maje v sobě ouzkost všecku,

hlad, žížeň, nemoc, tesknosti,

i všeliké případnosti.

I ten chudáček nemocný,

nejsa v světě slavný, vzáctný,

trpě od mocných bezpráví,

všeho toho konec zbaví.

By pak měl moc nade všemi,

co jest po všém světě zemí,

i všecko nač by pomyslil,

příjde čas, jako by nebyl.

Ó, marnosti nevymluvná,

není v tobě stálost žádná!

Však se tebe všickni drží,

leč se komu svět nezdaří.

Protož každý v tomto světě

neběž jako v nejistotě.

Opusť světa zlé žádosti,

drž se ctnosti, spravedlnosti.

Maje svědomí bezpečné,

hledaj sobě bydlo věčné.

Nech světu marnosti jeho,

beř se chudý z bytu svého.

Za svým mistrem Kristem Pánem,

jenž byl jistě božím synem,

však světu všecky marnosti

nechav, bral se do radosti.

Všickni v té radosti budou,

kteríž té povahy duojdou -

Krista Pána přirození.

Budou s ním vždy nesmrtedlní.

Nebudouť míti těžkosti

ani žádné případnosti,

jimž vše dobré mílo bylo.

Budou s Kristem jedno tělo.

Kteříž pak zde drakuom a lvuom

přirovnali se, hovaduom,

budou s šelmami bydleti,

na věky težkost trpěti.

Dej nám, Kriste, živu býti,

z tebe příklad skutkuov míti,

jsouc zde v světě živi cnostně,

potom s tebou v nebi věčně.

Amen.

Jak jest čistá věc z mladosti

(Zpívá se na tuto notovanou notu

aneb jako Proč kalina v strouze stojí.)

Jak jest čistá věc z mladosti

živu býti ve vší cnosti,

ostříhati nevinnosti!

Ó, když já na svou nevinmost

pomyslím, kdy na svou mladost,

jaké hoře, jaká žalost!

Hanebněť jsem svuoj věk strávil,

po své vuoli najvíc živ byl,

na budoucí čas nemyslil.

Aniž jsem chtěl pečovati,

nevinnost svou zachovati,

než svou vuoli vždy konati.

Neb jsem živ byl rozpustile,

nepamatujíc té chvíle,

že má svět kratičké cíle.

Neznalť jsem, co jest svědomí,

jaké jest v něm potěšení,

jaké jest v zlém zarmoucení.

Ej, hned, jakž jsem poznal svůj hřích,

že jsem vzdálen daruov božích,

hned jsem měl zármutek po nich!

Smutný jsem byl hned přemíle,

mé svědomí ušlechtilé,

má radosti, každé chvíle.

Stajskal jsem sobě na světě,

pamatujíc vždycky na tě,

mé svědomí, to vše pro tě.

I kdež jsou již ty rozkoše,

v nichž se kochala, a má duše,

ustavičné hody mevše?

Lépe jest bylo umříti,

než takové hoře míti,

nenabytú škodu vzíti!

Uměl bych již ctně živ býti,

bych mohl navyklost změniti

a své vášně umrtviti.

Ale všakť vím, že z milosti

pomůžeť mi z mé těžkosti

Jezus Kristus na výsosti.

Nepoznal jsem, aniž není

v tomto světě potěšení,

jako jest dobré svědomí.

Utěšení v zámutcích mých -

tak poznávám při mnohých

najvětší potěšení jich.

Svědomí ctné všech nás těší,

užívajmež těch rozkoší.

Smilůj se, Bože, nad duší.

Amen.

Kdo chce stálé štěstí míti

(Píseň o pravém vedlé Boha štěstí.

Zpívá se jakž notováno, aneb jako Pěkná Káča trávu žala.)

Kdo chce stálé štěstí míti,

musíť Boha pilen býti,

puovod štěstí z Boha vzíti.

Rozum lidský nezná toho -

jest nás v světě příliš mnoho,

každý hledá štěstí svého.

Jako by lidskou pilností

chtěl sobě každý dovesti,

aby zde byl v poctivosti.

Sám Pán Buoh všem štěstí dává -

jiným rozum, jiným sláva,

jak sám ráčí, tak rozdává.

Tak Bůh ráčil naříditi

a v své vůli zůstaviti,

komu co chce uděliti.

Ó, co jest to stálé štěstí,

kteréž dává Buoh z milosti?

Muož v světě všeho dovesti!

Falešné jest světa štěstí,

kteréž jde z lidské chytrosti.

Než zvíš, pomine v rychlosti.

Lahodná věc štěstím mnohým,

pokudž jim slouží časem svým.

Jak se změní, hned běda jim!

Hanebneť se potom stydí,

zavrženi jsouc od lidí.

Kdož skusili, o tomť vědí.

Ó, co jest těch lidí v světě,

pracujíc vždy v bídě, psotě,

milé štěstí, to vše pro tě!

Tak chtíc štěstí dosáhnouti,

Velmi slavní v světě slouti,

všudy ve všem přednost míti.

Což Buoh v své moci zůstavil,

leč jest sám komu udělil,

nedosáhneť, byť pak král byl.

Žádaj každý Boha svého.

služ věrně při dvoře jeho,

tak vezmeš štěstí od něho.

Kriste milý, daj nám štestí,

pomoz nám toho dovesti.

bychom prišli v tvé království.

Jáť nežádám stálejšího

v tomto světě štěstí svého,

než od Boha nebeského.

Žádné štěstí bez proměny,

nemá člověk v světě jiný,

než od Boha požehnaný.

Agatokles dává radu:

Kdo má štěstí, střež se pádu.

Byl králem z chudého řádu.

Samé ctnosti kvítek vonný

zůstává vždy bez proměny.

Neníť mu zde žádný rovný.

Máš-li štěstí k své líbosti,

nedaj se jemu zavesti.

Pamatuj vždy na neštěstí.

Uměj každý štěstí znáti,

ač chceš na něm pevně státi,

zlé proměny se nebáti.

Kriste milý, daj nám štěstí,

pomoz nám toho dovesti,

bychom přišli v tvé království!

Každý o to vždycky pečuj:

máš-li štěstí, Bohu děkuj,

bez přestání v dobrém pracuj.

Slušiť vždy za to prositi

(Zpíva se jako Zdrávas, jenž jsi pozdravená aneb jinou obecní notou,

kterou chceš. Těm, kteří se chtějí ženiti.)

Slušíť vždy za to prositi,

ať by Bůh ráčil zdařiti

manželku ctnou a šlechetnou,

všemi ctnostmi obdařenou.

Jak Thobiášovu synu

dal Buoh ctnou, šlechetnou ženu,

neb to s bázní božskou konal,

Buoh jemu v tom ctný prospěch dal.

Leč sám Pán Buoh zhuory s nebe

dá ctnou manželku k potřebě.

Jináč se žádná nezdaří,

nižádnému nepodaří.

Urození jest šlechetné

pocházeti od šlechty ctné.

Však to všeckno platno není

bez božského požehnání.

Ač se to někdy přihází,

že dobrý někdo pochází

od otce, matky neřádné,

jak se to řídí, Bůh vládne.

Neníť se čemu diviti,

Bohu možné vše činiti.

A my jsme jeho stvoření,

bez něhož nic dobré není.

Učiň každý, jakž chceš koli,

není-li po božské vuoli,

bude v tom tudíž proměna,

pronevěříť se mu žena.

Smiluoj se, Bože nade mnou,

daj mi manželku ctnou, věrnou

a hříšníku najhoršímu

daj nevěrnou, lstivou ženu!

Kdož miluje nesmírně

(Zpívá se jako Sedláček z lesa jede, vesele prospevuje.)

Kdož miluje nesmírně

tělesné žádosti,

vykonavši líbost svou,

nabudeť vší tesknosti.

Rychleť pomine líbost

tělesných žádostí.

Rozkošné utěšení

v plač, v bolest svou chut změní.

Jakžkoli kdo rozkošně,

tělesně hoduje,

žádostem neodpírá,

ve všem jim povoluje,

sám všecko sežrati chce,

co Pán Buoh všem stvořil,

jako by nade všecky

najmilejší Bohu byl,

ten svrchované dobré

v rozkoši zakládá,

neb v ničemž Pána Boha

svého se nedokládá.

Ó, ušlechtilá ctnosti,

kde tvá krása nyní,

kteráž někdy vážena

víc než drahé kamení?

Falešná jest naděje

dlouho živu býti,

ctnost hříchem potlačiti,

ve všem ji opustiti.

Ze všeho světa rozkoš

žádná lepší není,

než ustavičné hody

míti v dobrém svědomí.

Aniž jest která rozkoš

kde na kterém místě,

jako radost srdečná,

kde jest svědomí jisté.

Jestliže na tě příde

smrt, těžkost, vězení,

když v svědomí máš pokoj,

žádnáť tu lítost není.

Jakož s člověkem rozkoš

nemuož všudy býti,

kdož má dobré svědomí,

muož všudy rozkoš míti.

Cožkoli zde na světě

muož sladkého býti,

však nad radost srdeční

nemůž chutnější slouti!

Žádný těchto rozkoší

nemuož vypraviti.

Však kdož toho okusil,

ten muož víc povědíti.

Jakož nad zlé svědomí

nic těžšího není,

tak jest v dobrém svědomí

najvetší potěšení.

Epikurus hodovník

té radosti neznal,

neb svrchované dobré

tělesnou rozkoš nazval.

Kriste, pravých rozkoší

daj nám všem dojíti.

Zlé tělesné žádosti

pomoz všem umrtviti.

Amen.

Rozpomeniž se, mládenče výborný

(Mládencuom v této písničce spasitedlné se naučení dává.

A má svou zvláštní notu.)

Rozpomeniž se, mládenče výborný,

v žádostech svých nesmírný,

kterak rychle pominú tvé žádosti,

rozkoše tvé mladosti!

Navratiž se,

Sunamitis,

čas povstati,

moudrost znáti.

Nechceš dbáti,

pečovati,

než vždy hráti,

hodovati.

Čas máš pryč se bráti,

nechtějž prodlévati.

Pomysliž na své známé tovaryše,

kteříž v rozkoši, v pýše

potratili své kratíčké cíle,

živi jsouc rozpustile.

Kde jich mladost,

jejich radost,

jich všecka vsselé,

jejich kratochvíle?

Kde skoky,

pyšné kroky,

noční křiky,

jich povyky,

ušlechtilé jich hlasy?

Minuly již ty časy.

Ostříhaj, mládenče, kvítku svého,

chovaj v čistotě jeho.

Nestracuoj do konce času svého,

nedočkáš takového.

Pro neslušnou,

chlípnou žádost,

potratíš nevinnost,

porušíš svou mladost.

Protožť pravím,

věrněť radím:

Drž se ctnosti

hned z mladosti,

ostříhaj nevinnosti -

neduojdeš lehkosti.

Když spatří Pán Bůh tvou snažnost z nebe,

posilníť mocně tebe.

V pokušeních tvých budeť přítomen,

že nebudeš přemožen.

Když se Bohu

všecek oddáš,

hned prospěch svuoj poznáš,

nepykneš, shledáš.

Z své milosti

z vysokosti

pro tvé cnosti

v tvé mladosti

uvede tebe Pán Buoh

do věčné radosti.

 

Posledná aktualizácia: Aktualizované 28.10.2009 09:25  Tlačiť Hore

Subpage right banner