In Z KLENOTNICE STARŠIEHO SLOVENSKÉHO PÍSOMNÍCTVA 2./Ed. Bratislava : Tatran , 1985.
a nešťastnej bídnici!
Nevím, co sobe počíti,
Kam mám pro pomoc jíti.
Turek mne trápi,
Papež mne tratí,
Žáden ku pomoci mé nekvapí.
Polituj mne, milý Pane,
ať se zahanbí pohané!
Jať jsem jako v trní růže,
Bodě mne, kdo jen může.
I k obraně mej poslaní
lúpi mne z každej strany.
Různice, zvady,
závisti, zrady
nyní jsú štěstí mého závady.
Polituj mne, milý Pane,
ať se zahanbí pohané!
K tobeť se, Pane, utíkam,
neb smutná nevím nikam.
Obrancem budiž mi ty sám,
když ja docela klesám.
Zhub nepřítele,
daj spasitele,
zbaviž mne krvavého kúpele!
Polituj mne, milý Pane,
ať se zahanbí pohané!
Auvech, běda mně hříšnici
a nešťastnej bídnici!
Kam mám pro pomoc jíti.
Turek mne trápi,
Papež mne tratí,
Žáden ku pomoci mé nekvapí.
Polituj mne, milý Pane,
ať se zahanbí pohané!
Jať jsem jako v trní růže,
Bodě mne, kdo jen může.
I k obraně mej poslaní
lúpi mne z každej strany.
Různice, zvady,
závisti, zrady
nyní jsú štěstí mého závady.
Polituj mne, milý Pane,
ať se zahanbí pohané!
K tobeť se, Pane, utíkam,
neb smutná nevím nikam.
Obrancem budiž mi ty sám,
když ja docela klesám.
Zhub nepřítele,
daj spasitele,
zbaviž mne krvavého kúpele!
Polituj mne, milý Pane,
ať se zahanbí pohané!
Hospodine, ochránce náš,
jenž bídy naše dobře znáš,
děkujemeť z tvé obrany,
kterouž předce činíš s námi
v tak rozličném zarmoucení,
mnohých národů zdvižení.
Ač nás sice zarmucuješ,
však zármutku uskrovňuješ.
Otče dobrý, my sme lid tvůj,
prosíme, odvratiž hněv svůj
od království uherského,
v němž se děje mnoho zlého -
loupežství, mordy, pálení,
bídy i jiné trápení.
Země naše velmi smutná,
kvíli, co matka samotná,
opuštěná, zpustatěná
a přebídně potlačená.
Politůjž sám toho, Bože,
neb nám jiný nespomůže!
Tys´ naděje opuštěných
a obrana potlačených.
Rač upokojiť křesťanstvo,
ať se nesměje pohanstvo.
Nakloň k pokoji vrchnosti,
ať zůstávají v svornosti,
neprotiví se pravdě tvé,
v slovu tvém svatém zjevené.
Nyní pak při této válce
budiž náš silný obránce.
Ostříhej naše příbytky,
dítky, čeládku, dobytky
i statečky pozůstalé.
To žádá stádce tvé malé
pro Syna tvého milého,
Vykupitele našeho.
Takliž ja předce v úzkosti
svej musím trvati,
těžce naríkati,
an mi vždy více bolesti
chce Bůh nakládati,
mne zarmucovati?
Uvadlo ve mne srdce mé,
až i ty mé kosti
prischli z bolesti
k kůži mej.
Ja jsem jako ten na streše
vrabec osamelý,
útechy zbavený
a jako bez tovariše
pelikán spanilý,
vekem ostaralý.
Prátelé zdaleka stojí
a něnávistníci,
zlostí horíci,
plesají.
Ale kdy se Bohu mému
líbi mne tak míti,
musí, jak chce, býti.
Ja se jako otci svému
nechci protiviti,
můž on to zmeniti.
Nech jen mne šmihá bičem svým,
neb koho on tresce,
sobe míti chce,
dobre vím.
On po búri utíšení
učiniti ráči,
kdy se najvíc mráči.
A po plači potěšení
nalievati stačí -
tak on vždycky kráči.
Přijdeť čas, že mne potěší,
ukáže svú milosť,
pomoc i radosť
mej duši.
Ó, Bože můj, má naděje,
radosť srdce mého
i kochání jeho,
nech se mi svetlo zasmeje
obličeje tvého!
Zbav mne všeho zlého.
Daj mi pomoc v mém súžení.
Čas jest smilovaní
i retovaní
v trápení.
Amen
Ač jest mé srdce smutné
pro mé nepravosti,
však prosím poníženě,
ó, Bože z výsosti!
Račiž mi spomůci,
neb ve dne i v noci
k tobe volám s lkaním,
srdečným vzdychaním.
Ty jsi potěšení mé,
i všeckna naděje.
V tobeť budujem šťastně,
což mi potrebné jest.
Tobeť se v moc dávam
se vším, cožkoli mám.
Račiž při mně zustati,
v neštěstí brániti.
Neb to vše očekávam
od tebe samého,
jaks´ráčil zaslíbiť nám
vedle slova svého.
Jinej rady neni,
krom tobe, jediný.
Ó, Pane náš Ježíši,
zruš diabelskú ríši!
Kterýž vůkol mne kráčí,
chtíce mne zežrati,
protož brániti račiž
a zastupovati:
Abych jej odehnal,
synem tvým vždy zustal.
Nebudeš-li brániti,
musím zahynúti.
A když z tohto světa
půjdem do radosti
ktoréhožkolvek leta,
poprej mi z milosti:
Bych hříchy své poznal,
s pokáním se preč bral,
pevný u víre zustal,
živůt večný dostal.
Amen
Ač mne Pán Bůh ráči trestati,
však smrti hneď nepoddáva.
Ačkolvěk zdá se i hněvati,
však těšiti neprestáva.
Tvár zúrivú,
mysl dobrú
vždy k svým zachováva.
I proč se smútiš
a proč mne rmútiš,
duše truchlá?
Hněv Páně rád nositi budu
neb sem jemu těžce zhrešil.
Ať bych se tudy jeho súdu
a spravedlnostěm naučil:
Jeho metlu,
mne pametnú
rád líbati budu.
I proč se smútiš
a proč mne rmútiš,
duše truchlá?
Ač jsem koli v svetě opuštěný,
však v tobe dúfati budu.
Zdanliže ja zahanben budu
při posledném jeho súdu?
Ty sám, Pane,
vzhlédniž na mne,
k tobě volám verně!
I proč se smútiš
a proč mne rmútiš,
duše truchlá?
Odstuptež vy všickni ode mne,
kteríž činítě nepravosť,
neb sám Hospodin jestiť při mně
a přijal jest mne na milosť.
On zarmúti,
on potěší,
pokorných povýši!
I proč se smútiš
a proč mne rmútiš,
duše truchlá?
Amen
