ANONYM : Píseň o Sigetském zámku. 1566

In Z KLENOTNICE STARŠIEHO SLOVENSKÉHO PÍSOMNÍCTVA 2./ Ed. Tatran. Bratislava: 1985, s. 191-207.

---

Píseň o Sitestkém zámku

Ó, Sigoti, Sigoti,

Můj zámku veselý !

Ó, Sigoti, Sigoti,

můj zámku veselý,

můj zámku prepekný !

Na tebe sem sluhoval

dobrú vůli míval,

na tebe sem sluhoval,

dobrú vůli míval

s dobrými junáky.

A s dobrými junáky

s tovaryši svými,

pánu Mikulášovi

prímením Zrínimu,

obhájci silnému.

Bylať mi služba platěná

od pána hajtmana,

bylať mi služba platěná

od pána hajtmana,

od samého pána.

Když ja na to spomenem,

zaplakati musím.

Když ja na to pomyslím,

zaplakati musím

s velikú žalostí.

Svého milého pána,

pána Mikuláše,

Mikuláše Zríniho,

pána kresťanského,

obhájce silného.

Pyšný Soliman, cisár

lidu tureckého,

pokolení zlostného,

srdce falešného,

lidu pohanského,

závidel jest Zrínimu

panství tak slavného.

Myslil ve dne i v noci

Sigoť dobývati,

Zríniho skaziti.

Nakázal všem pod hrdlem

strojiti se do boje,

že sám cisár potáhne

do uherskej zeme,

dobývati bude.

Trikrát stotisíc lidu

velmi náhle zebral.

K tomu také trích bašův

z svej zeme jest vyhnal,

do boje rozkázal.

Sedem bikův velikých

a trech synův vlastných

s jejích celým komonstvem

k sobe jest zavolal

a to jím rozkázal.

Napred jím jíti kázal,

aby vyzvedeli,

z kterej strany by Sigoť

dobývati meli,

lidu nehubili.

Dosti sú mudrovali.

Nikudy nemohli

děla silne zatáhnút,

aby donášely,

neb bahna bránily.

Tristo vozův formanských

prstí napichoval,

priviezti rozkázal

a do bahna metal.

Potom se k šturmu hnal.

Ihned pettisíc lidu

k šturme jest šikoval.

Všem kričeti rozkázal,

aby každý behal,

,,Halla!" aby volal.

Tu pán Zríni Mikuláš

svojích napomínal,

by se dobre bránili

a v Boha dúfali,

sobe pomáhali.

Tak se verně bránili,

tritisíc jích zbili.

Dvetisíc se vrátilo,

spešně utíkalo,

neb potreba bylo.

Soliman se rozhněval,

kapuš bašu pozval,

aby hned desettisíc

k šturmu jest šikoval,

všem bežeti kázal.

K šturmu bežíc, kričeli,

by jích prestrašili.

Sigotští málo dbali,

v oči jím plvali,

mnoho jích pobili.

Tu hned Soliman cisár

velmi se rozhněval,

synu svému rozkázal,

dvadcettisíc lidu

aby do šturmy dal.

Tu pán Zríni Mikuláš

svojích napomínal,

by se každý zbraňoval,

Turkom odporoval,

k puškárom nahlédal.

Tureckého cisáre

obůch synův vlastných

v čtvrtém šturmu zabili.

Turci se vrátili,

mnozí sú zhynuli.

Cisár Soliman, zlostný,

svú šedivú bradu

rukama svýma trhal.

Sigoť klnút počal,

že vyšel, litoval.

I hned jest puškár bašu

pred sebe zavolal,

neb byl príčina toho,

též i rada prední,

pod Sigoť tažení.

Rekl mu Soliman cisár .

,,Mnohos' mi sliboval,

Sigoť do tretího dne

že v mých ruků bude

bez škody veliké!

Do čtvrtého dne Sigoť

jestli nedobudeš,

tvoju hlavu ja zetnu,

na kůl ji vstrknu -

za tvú radu dobrú!"

Hnedky v tú chvíli jistú

hnati jest rozkázal

opět tridcetitisíc.

Tak tuze dobýval,

odpočinút nedal.

Pán Zríni se ulekl,

nebo porozumel,

že se k pátému šturmu

zlostní Turci strojí

a naši ustali.

I hned k pátému šturmu

pustiti jest kázal.

Čtyridcettisíc lidu

k tomu jest odeslal,

by Sigoť silú vzal.

Naši z zámku hleděli,

tak se domnívali,

že všecek svet okolo

toho zámku stojí -

tak byl tábor velký.

Co jích ve dne zhynulo,

to v noci pribylo,

dvakrát na to místo víc -

naších osemtisíc,

máličko nětco víc.

Ze trích strán jsou beželi,

k zámku šturmovali.

0d nešporu celú noc

s našími se bili,

až již ustávali.

Turkův mnoho zhynulo

a kresťanův málo,

neb dvůch bikův zabili

a syna tretího

Solimanového.

Hned jím spočimút kázal

a to jím prikázal:

,,Moji milí rytíri,

zas se Turci strojí,

Bůh naše dúfání!'"

I hned s prudkostí velkú

k zámku šturmovali.

Ze čtyr strán sú beželi,

až naši ustali,

mnozí sú zhynuli.

A v tom Turkův upadlo

víc než polovice.

Solimanovo srdce

leklo se velice,

chtěl preč jíti, zrádce!

I hned diabel holomkův

svojích jest nastrojil

a řka: ,,Cisári milý,

není to tvoja čest,

než velká hanba jest,

abys' mel odtáhnúti

od zámku Sigoti!

Musí nám ho poddati,

pán Zríni skapati,

svú hlavu stratiti!"

Tu se hned zaprisahal

zrádce nešlechetný,

že nechce odtáhnúti

od zámku Sigoti,

aby mel zhynúti!

I hned spočinút kázal

a to jím prikázal.

Tu jích prosil i hrozil,

aby dobývali,

statečne se měli.

K šestému šturmu hrozných

janičárův vybral.

Všem dvaceti tisícům,

i osemdesáti,

bežeti rozkázal.

Tu již zrádci velikú

škodu učinili,

až jích dosti zhynulo.

Petsto naších zbili,

zase se vrátili.

Tu pán Zríni Mikuláš

své neštestí očul.

Všeckých svojích junákův

k sobe jest zavolal,

všecko jím daroval

a řka: ,,Moji rytíri

a kresťané verní,

všecko sobe poberte

a zmužilí buďte,

statečně bojujte!

Již se Turci ukrutní

opet na nás strojí.

Bože náš všemohúcí,

obhajuj nás všecky,

nevolné kresťany!"

K sedmému šturmovaní

ukrutně stríleli.

Naších mnoho pobili,

neb jančáré byli,

ukrutně stríleli.

Tu pán Zríni Mikuláš,

od zrádcův obrazen,

hned s velikú žalostí

na lůže položen

do svého pokoje.

Tu již všickni junáci

sigotští plakali.

Prední hajtman pan Ferenc

všeckých koj it počal

a sám horce plakal.

Puškáre Jeronýma

verně napomínal,

aby napred na Boha

vždycky pamatoval,

verně aby strílal.

I hned puškár Jeroným

dobre dělo nabil,

cisárův šátor zmíril,

kdež Soliman seděl

vesele pil, jedel.

Práve v ten stlúp prostrední,

jenž v prostredku stojí -

hned ho vpoly ustrelil,

Solimana zmámil

a strachem podmanil.

Hned ho na zem veliká

nemoc uhodila,

do tretího dne držela

až mu duši vzala -

tá vec byla tajná.

Dva bašové veděli

o tom, žádný jiný.

Tri šturmy v tej nemoci

velmi tuze hnali

a rozkazovali.

Jako by byl cisár živ,

jesti jsú varili,

rozkazovali smele.

Tělo Solimanovo

leželo v bavlně.

Neb se to poradili

dva bašové tajně:

mají-li smrt zjeviti,

čili zatajiti.

,,CO máme činiti?"

Rekel jeden druhému:

,,Jestli smrt zjevíme,

hned roztržitost velká

mezi námi bude

a lid se rozejde.

I budeme tajiti,

jako by byl živý.

Lidé se budú báti

a budú plniti

naše prikázání."

I hned v tom o půlnoci

špehárův poslali,

jak se sigotští mají,

aby vyzveděli

a pilně nahlídli.

Špeháré kdy sú na zdi

naších špehovali,

veliký oheň v placi

horeti videli

a všecko spatrili.

Nebo naši sigotští

již statky pálili,

by jích Turci nemeli -

na oheň metali,

nic nelitovali.

Špehári se s radostí

k bašům navrátili,

že se sigotští bojí

a k smrti se strojí,

všecky statky pálí.

Hned s radostí velikú

k šturmu rozkázali.

Opet tridcetitisíc

velmi tuze hnali,

by Sigot dobyli.

Naších Bůh posilňoval.

Mnoho Turkův zbili,

nebo sotva tretí část

jích se navrátilo,

do tábora vešlo.

K tomu i naších tisíc

v tom šturmu zhynulo,

i hajtmana samého,

nětco více málo,

puškáre hlavního.

Puškáre sú stratili,

zrádce osadili.

Hnojem děla nabíjal,

Turkům listy strílel

a radu jím dával.

Turci, vidúce listy,

hned se zradovali,

že v zámku svého rodu

již mají puškáre

falešného srdce.

V jedenáctém šturmování

mnoho se jích hnalo.

Osemdesátetisíc

lidu tak hojného

jako hora bylo.

Naši již, nebožátka,

všickni ustávali,

a predce se bránili,

do zámku nedali,

tuze se bránili.

V jedenáctém šturmování

mnoho naších zbili

a jen již na tritisíc

naších jest zůstalo,

rytírstva silného.

Poslyštež již, pánové,

o jsú učinili

aši rytíri sigotští,

jenž manželky meli!

Hlavy jím stínali,

v hrob pekně pochovali,

neb samy prosily,

aby se hrozní Turci

s nimi neprznili

a necizoložili.

Již víc rady nebylo ...

Dvůch žebrákův starých

na bránách osadili,

knoty v ruce dali,

prachem posypali.

Čtyriadvadceti tun

prachu vysypali.

Na bránách i na mostě

i v mestě sypali,

slamu navrch dali,

kdyby se Turci hrnuli,

aby zapálili.

Tu jích, ne-li více,

desettisíc zbili,

i sami zhynuli.

Jeden rytír statečný,

jenž též manželku mel,

nedávno jí byl pojal,

ten žalostně plakal,

nebo jí litoval.

Hned šablu svú vytáhel,

chtěl jí hlavu stíti.

Hrdla se mu chytila,

velice plakala,

prositi počala:

,,Ach, můj milý panáčku

a manžele verný,

nepoškvrňuj svej ruky,

ale mne poslechni.

Dej mne oholiti.

Husárské mi šaty dej

a kůň osedlaný.

Šablu ostrú pri boku

ať mám jako i ty,

tovariši verný.

Nebo ja s tebú půjdu,

brániti se budu -

tak mne žádný nepozná,

bych ja byla žena,

tvá verná družina."

Když tá pani rozkošná

na koni seděla,

Turci jí hned poznali,

že to byla žena.

Chtěli jí chytiti.

Ona nic nemeškala,

svú šablu vytrhla,

sedem Turkův jest sťala.

V prse prostrelená

dolu s koně spadla.

K trináctému šturmování

Turci se již brali.

Naši ven z zámku vyšli,

mnoho jích pobili,

tuze se bránili.

Všecek tábor turecký

již k zámku beželi.

S našimi se honili.

Dosti práce meli,

až všeckých pobili.

Od rána do polodně

s nimi se honili.

Mnozí Turci již v zámku

sú hospodárili,

jiní se honili.

Když pak naších pobili.

již veselí byli -

že trikráte stotisíc

pod ním sú stratili,

na to nic nedbali.

Zámky lámat počali,

Zríniho hledali.

Najíti ho nemohli,

ač dosti hledali,

všudy prohledali.

Jančár jeden v tretí den

nové sklepy poznal.

Hned jích lámati počal.

Co jest tam nahlédal,

Zríniho uhlídal,

Zríniho ležícího,

pána kresťanského.

Myslel, co má činiti?

Má-li ho zjeviti,

čili zatajiti?

A hned potom dvům bašům

Zríniho oznámil,

do pokojíku jeho

tam jestiť uvédel,

by ho každý viděl.

A když ho uhlídali,

že se k smrti strojí,

jeho napomínali,

ostrú šablu vzali,

od něho odešli.

A hned s tú šablú jistú

hlavu jeho sťali.

V octě jí umývali

a na kopí vstrkli,

všem vidět jí dali.

Tělo jeho v kostele

slavně pochovali.

K hlave jeho, zlostníci,

velmi se hrnuli,

by všetci viděli.

Aby každý uhlídal,

na to usiloval,

tak slavného rytíre,

jenž bojoval smele -

každý žádosti mel.

A potom na tretí den

k cisári poslali

našemu kresťanskému,

aby zvestovali,

že sú Sigoť vzali.

Páni všickni kresťanští,

jenž Zríniho znali,

žalostně sú plakali,

jeho litovali,

rytírstva želeli.

Ó, puškári, puškári,

zrádce svého pána!

Hnojem děla nabíjal,

listy Turkům strílel

a radu tu jím dal!

Zaslúžil si odplatu,

hojně stríbra, zlata,

aby ho roztopili,

do hrdla nalíli,

do sytosti dali!

Politujtež, kresťané,

zámku tak slavného,

mesta tak tvrdého

a pána Zríniho,

obhájce silného!

Ó, Bože všemohúcí,

jeho milej duši

ráčiž milostiv byti

a v lůno své vzíti,

radosti popríti!

Spolu s jeho rytíri,

s vernými kresťany,

ráčiž milostiv byti

a k sobe prijíti,

večnú radost dati!